Každý rok, když se vydáváme na Cestu k Baltu, se v nás mísí radost a dojetí – ale i tiché zamyšlení nad osudy dětí, které si v životě prošly víc, než si většina z nás dokáže představit. Jejich příběhy nejsou vidět na první pohled.
To, co těmto dětem pomáhá nést jejich břemena, jsou lidé, kteří se jim věnují každý den – vychovatelé, kteří jim dávají víc než jen dohled. Dávají jim čas, důvěru, stabilitu a příklad. Jejich práce se nepočítá na hodiny. Jejich směna nekončí zamknutím dveří dětského domova. Příběhy dětí si často nesou s sebou domů, hluboko do vlastních životů.
Více než dvacet let se snažím být součástí této komunity lidí, kteří nemluví o tom, co by bylo třeba, ale kteří prostě konají. Nejen pro děti, ale i pro ty, kteří je každý den vedou, učí a podporují. Tito vychovatelé si zaslouží náš obdiv a uznání. Nejen za to, co dělají, ale i za to, kým jsou.
Tomáš Slavata
Cesta k Baltu není jen sportovní výzva. Je to prostor, kde děti i dospělí mohou na chvíli zapomenout na své těžké příběhy. Prožít společný čas jinak – jako tým, jako lidé, kteří si navzájem věří. Kde radost z pohybu a překonávání překážek nahrazuje tíhu každodennosti. Tento příběh nepíšeme my jako podpůrný tým. Píší ho ti, kteří jdou Cestu k Baltu s námi – vychovatelé a děti. Tomáš je ten, kdo je doprovází. Kdo jim vytváří prostor, aby mohli objevovat svou sílu, radost a odvahu. A kdo se každý rok znovu přesvědčí, že naděje má mnoho tváří.
I letošní parta dětí a vychovatelů byla úžasná, z DD Krupka v zastoupení dospělých byly vychovatelky Bára a Zuzka, Žďár nás posílil Pepíkem, Tomášem a nakonec se k nám přidal i Radek s holkama, takže nás bylo opravdu hodně. Všichni se chopili šance být tam pro ty děti s velkou zodpovědností a radostí.
O support se postarali Kačka, Maya, Anička, Ondra, Jirka, Libor, Karel. Letos se Tomáš rozhodl, že tuto výjimečnou událost nezachováme jen ve vzpomínkách, ale i na obraze. Vzniká dokument, který má zachytit nejen samotnou cestu, ale především myšlenku, která za ní stojí. A o to se postaral Petr, který celou cestu jel s námi a vše zaznamenával na kameru. Naši výpravu navíc doprovázel skvělý fotograf Honza Jirkovský – člověk, který má dar vidět detaily, jež ostatním často unikají. Díky jeho citlivému oku jsou zachyceny nejen momenty, ale i emoce, které dělají Cestu k Baltu tím, čím opravdu je. O to, abychom nehladověli a měli sílu na další kilometry se postaral Tomáš Kučera se svou rodinou. Který nám každý den připravoval teplou večeři a přes den nás zásoboval svačinami, bez kterých bychom se neobešly.
Na tradiční pondělní výjezd z dětského domova Krompach, nás opět přišla povzbudit paní ředitelka Regina, její slova jsou vždy silná a upřímná a dodávají odvahu zvláště během prvních kilometrů. Dětský domov Krompach pro nás každoročně znamená víc než jen výchozí bod. Je to bezpečné a klidné zázemí, kde se můžeme všichni setkat, nadechnout a připravit na to, co nás čeká. Děti, které přijíždějí z různých koutů republiky, zde mají možnost načerpat energii po dlouhé cestě, seznámit se mezi sebou a zklidnit se před velkou výzvou.
Už v neděli večer, tedy den před oficiálním startem, se koná společná rozprava, kde si řekneme zkušenosti z minulých ročníků, předáváme důležité informace a zároveň začínáme budovat týmového ducha, který je pro celou Cestu k Baltu tak zásadní. Velké poděkování patří celému týmu DD Krompach za jejich každoroční podporu, vstřícnost a pohostinnost.
Naše letošní Cesta k Baltu odstartovala v pondělí z Krompachu, odkud jsme vyrazili vstříc novému cíli do kempu ve vesnici Family Leknica. Kemp byl moc hezký a příjemný. Počasí nám připravilo pestrý zážitek. Ráno jsme vyráželi do deseti stupňů, ale během dne se ukázalo slunce a doprovázelo nás příjemným teplem většinu cesty. Jen na posledních kilometrech před příjezdem do kempu nás zastihl déšť. Naštěstí netrval dlouho a sluníčko nás opět vítalo v kempu s otevřenou náručí. Podobně proměnlivý byl i den z hlediska technických potíží. První nečekané „drama“ přišlo v podání našeho dokumentaristy Péti, který si neplánovaně blíže prohlédl betonový květináč, do kterého narazil. Spadl z kola, ale naštěstí vyvázl bez zranění. Jak s humorem poznamenal – „někdo mi to tam musel nastražit.“ On i jeho technika jsou v pořádku a natáčení pokračuje dál. Další na řadě byla Anička, ta si v ten den prošla technickou smůlou, nejdřív jí spadl řetěz, a o pár kilometrů později zjistila, že má píchlou duši. Naštěstí byli nablízku Ondra a Jirka, kteří zasáhli rychle a s naprostou jistotou. Díky jejich pohotovosti jsme mohli pokračovat bez většího zdržení. Jeden z vážnějších momentů dne přišel ve chvíli, kdy jsme museli měnit celé kolo, kvůli poškozeným klikám a strženému závitu na šlapce. I to ale k takové cestě patří. Nejde jen o kilometry, ale i o to, jak zvládáme překážky – s klidem, pomocí a hlavně společně. Nálada dětí byla zatím stále dobrá a odhodlání velké. Bolesti zadků a únava zanedbatelná. V nohách zatím 127 km.
Po dvou dnech máme za sebou 248 kilometrů a na trase se začíná ukazovat nejen odhodlání, ale i první známky únavy. Etapa měřila 131 kilometrů a naše desítka statečných z dětských domovů Žďár, Krupka a Krompach ji zvládla s respektem – i přes těžší nohy a nevyhnutelné drobné technické komplikace. Jízda už působila sehraněji než ta pondělní. Skupina se začíná více slaďovat, spolupráce funguje a vzniká tým, který si navzájem pomáhá. Ale ani druhý den se neobešel bez defektů. Ten první přišel hned na začátku – po zhruba 300 metrech jsme museli lepit první duši. Asi 45 kilometrů před cílem došlo k dramatičtějšímu momentu, Pepíkovi explodoval plášť i s duší. Naštěstí zareagoval pohotově, zůstal na kole a vyvázl bez zranění. Zbytek skupiny po domluvě pokračoval v cestě, zatímco se o Pepu postarali Ondra s Jirkou z doprovodného týmu. Za chvíli nás dojeli a opět jsme jeli dál jako jeden tým. Etapu jsme zakončili v kempu Helensee, kde nás po dlouhém dni čekala teplá večeře a odpočinek mezi vysokými borovicemi. Stanové městečko už stálo připravené, i když na všech bylo znát, že toho mají dost, atmosféra zůstala pozitivní.
Třetí den Cesty k Baltu byl opravdu náročný. Na tachometru přibylo dalších 132 kilometrů, a ačkoliv byla únava už zcela zřetelná, naše cyklistická parta složená z dětí z dětských domovů bojovala s obdivuhodným nasazením. Dnešní etapa byla těžká, ale všichni ji zvládli bravůrně. Technických komplikací jsme se bohužel nevyhnuli, Marťasovi vyteklo tmelící mléko z bezdušové pneumatiky a během dne došlo ke dvěma pádům z kola. Naštěstí se vše obešlo bez zranění. První část dne zpomalila omezení na cyklostezce kvůli probíhajícím rekonstrukcím. Ale jak už je u nás zvykem, ani objížďky a podlézání zábran nás nezastavily. S odhodláním jsme pokračovali dál a zvládli i tuhle výzvu. Posledních 20 kilometrů se zdálo téměř nekonečných, ale i přes rostoucí únavu jsme se drželi pohromadě. Když Ondra zahlásil na kraji krásného městečka Schwedt, že nás čekají už jen 2,5 kilometru do cíle, nálada v pelotonu rázem vzrostla. Příjezd do cílového kempu byl velkou úlevou. Zadky bolely, nohy ztěžkly, ale radost z dalších ujetých kilometrů byla silnější.
Den čtvrtý, většinou bývá nejpříjemnější – a jak Tomáš rád říká, je to etapa za odměnu. Kilometrově se drží „při zemi“ kolem stovky, a navíc má skvělou tradici, která nám dodává energii hned po ránu. Už po prvních dvaceti kilometrech nás totiž vítá zmrzlinový krámek v Gartzu. Počasí je také krásné, teplo a slunečno. Ale i přesto byla tato cesta asi nejkrizovější. Sil ubývalo, bolest zadků rostla, kilometrů bylo pořád víc než dost a nálada byla znatelně tlumenější než v předchozích dnech. Únava seděla na každém z nás a dnešních 109 kilometrů se zdálo být mnohem delších než všechna předchozí čísla. Ale právě v těchto chvílích se ukazuje skutečná síla. Děti si sáhly opravdu hluboko a přesto to nevzdaly. Jely dál. Každý šlápnul, i když to bolelo. A každý dojel. My, dospělí, jsme na ně dnes obzvlášť hrdí. Dokázaly totiž něco, co se nedá změřit počtem kilometrů. Dokázaly překonat samy sebe. A večer po příjezdu skočit do vody a těšit se z toho co dokázaly nám i samy sobě. A hlavně nikdo z nich neváhá zítra znovu nasednout a pokračovat v cestě.
Den páty, poslední. Poslední balení, kontrola kola, doplnit vodu, vzít svačinu a vyrazit konečně k cíli. K moři, všichni a společně. Po přejezdu trajektem přes záliv zbývalo už jen posledních 25 kilometrů. Parta cyklistů z dětských domovů se znovu rozjela, tentokrát s jinou energií s úsměvem na rtech, s vědomím, že cíl je blízko. Během cesty, ale nadšení a radost se trochu měnila v zoufalství a vyčerpání. Poslední kilometry se zdály nekonečný a všichni už jsme tam chtěli být. Chvílemi byl slyšet smích jindy zas úplné ticho. Každý se s tím musel poprat. Ale výsledek stál za to, po příjezdu nás vítal krásný pohled na moře a nádhernou pláž. Většina z nás se vykoupala a řádila ve vlnách i když počasí a vítr nebyl úplně koupací. Nikomu to nevadilo, protože každý byl šťastný, že to dokázal. Že zvládl takovou obrovskou výzvu, a navíc tím mohl pomoci dál. Všechno bylo v tu chvíli dokonalé. Každá bolest jednou skončí. A tu naší vystřídal pocit hrdosti a štěstí.
Neuvěřitelné se opět stalo skutečností. Vybrané týmy složené z dětí a vychovatelů z dětských domovů absolvovaly náročnou pětidenní cyklistickou výpravu a znovu dorazily až k břehům Baltského moře, do německého Heringsdorfu. Tahle cesta ale není jen o moři, bolavých nohách a překonávání vlastních limitů. Je hlavně o pomoci druhým. O tom, že i děti, které samy neměly v životě jednoduchý start, mohou dát sílu, úsilí a vytrvalost do služby něčemu většímu. Cesta k Baltu proměňuje jejich energii ve skutečnou pomoc – ve finanční podporu organizacím, které si samy zvolí. Nejedou pro sebe. Jedou pro druhé. A to je to, co dělá tuhle výpravu výjimečnou.
Moc děkujeme klukům z Authora, Garminu, Hymer Moravia, Rodině Kučerů za večeře a svačiny. Také moc děkujeme Jolaně, Romanovi, Jirkovi a Michalovi, že dojeli na Balt a pomohli nám stáhnout děti do Čech. Obrovské poděkování patří Tomášovi, který do celé akce opět dal své srdce, čas a energii – a vše perfektně zorganizoval. Nejvíc si ale vážíme toho, že tam byl pro nás. Není vůbec jednoduché nést zodpovědnost za všechny, za celou cestu a zároveň to celé ustát takřka sám. Naštěstí na to nebyl úplně sám, po jeho boku věrně stáli i malí pomocníci Terezka, Amálka a Honzík, kteří ho nenechali ani na chvíli samotného a všechna hřiště a obchody v okolí dobře znali. To, co Tomáš pro nás udělal, možná na první pohled není tolik vidět – ale právě to je to nejdůležitější. Jedna věc je zvládnout cestu k Baltu na kole. Ale druhá, a neméně důležitá, je být tam pro ostatní a dát jim tu možnost to zažít.
Tomáši Slavato, děkujeme Ti ze srdce!
Pomozme společně tuto cestu dotáhnout dokonce odkaz na sbírku: Cesta k Baltu – Volume VIII
Text: Petra Volková